Noční bar - povídka

V baru bylo vždy rušno, dnes však obzvlášť. Jeden takový chlápek se zčista jasna objevil. Najednou se rozrazily dveře a v nich stál on. Chlap jak hora. Dveře mu byly malé. Ramena široká, oči jak nože, tmavé, přimhouřené a naštvané. Nikdo nevěděl, co si může k němu dovolit.


Chlápek se rozhlížel po baru a někoho hledal. Sledovala jsem ho stejně, jako ostatní. Celý bar, když ho viděl, jen utichl, že bylo slyšet špendlík spadnou. Všichni koukali směrem k muži a čekali, co se bude dít. Jeden muž u baru, takový ňouma od pohledu, jako jediný koukal do své skleničky s pivem. Moc dobře věděl, že jde o něj. V tom ten chlápek vyrazil k ňoumovi. Postavil se mu za záda a poklepal na rameno. Ňouma se otočil a zvedl oči k chlápkovi.

„Víš proč sem tady? Co to proboha děláš, co si myslíš, žes udělal? Vždyť víš, že to je moje žena sakra, tak proč?“ Ňouma se jen usmál a odpověděl s chladným hlasem..

„Petře, celou dobu jsme se k sobě měli a tvoje žena se cítila sama. Tak dlouho mi skoro brečela na rameni, až se to stalo.“

„Sakra, vždyť jsi byl můj nejlepší kamarád! Nechci tě už vidět. Nikdy. Třeba se stav na hlavu. Tohle je konečná. Nebudu nikomu dělat vola, Viktore!“ křičel Petr a celý bar čekal, jestli padne nějaká rána. Nestalo se vůbec nic. Jen křik. V tom se lidi na baru začali bavit dál a barový šum opět šel zpět do svého života. Já seděla u svého stolu a doufala, že si mě manžel nevšimne a v tichosti odejde. Ten hromotluk mě zanedbával, tak co čekal? Nevím. Budu radši s ňoumou, ale milovaná.





Když manžel přišel domů, sedl si ke stolu a vytáhl krabici, kde měl ještě neotevřenou poštu. Co v ní našel ho moc nepřekvapilo a zároveň rozbrečelo. Našel v ní totiž pohled z dovolené, kde byli jeho rodiče. Razítko bylo rok a půl staré. Nikdy si nepřečetl pozdrav od tatínka, který půl roku po téhle dovolené umřel. Bylo tam,

„Miluju Tě, synku“. Pak další, rok starý pohled od dětí z tábora. táto, je tu skvěle, svítíčko sluní a štipky mouchaj 😁. Pousmál se nad tou blbinou, jen seděl a začal přemýšlet nad tím, že měla žena pravdu.


Položil si hlavu do dlaní, slzy se mu draly z očí a nedokázal zastavit myšlenku, že je všechno špatně.





Mezitím jeho žena seděla v baru s ňoumou a povídali si o tom, co dál. Co udělat, když už se všechno provalilo.

Žena jen seděla a koukala do neznáma, zatímco ňouma plánoval, kdy a jak se k němu přestěhují a jak jim bude skvěle, že si to zasloužil, když se k ní takhle choval…..žena jen cítila zvláštní pocit brnění v celém těle. Pot ji celou nepříjemně lepil, nejvíc snad ruce. Studené a zpocené. On tam seděl a pořád se snažil jí i jejího manžela neskutečně pošpinit v její hlavě.





„Však si vzpomeň, co ti dělal. Jak si tě nevšímá, furt není doma, kdy ti naposled přinesl třeba kytku? Věř mi, i kdyby ses stavěla na hlavu, tak on bude pořád k ničemu.“ Jak ho tak poslouchala, tak ji hlavou běželo, že každý, koho v životě potkala měl nějaký důvod. Ale co tady? Tady pořád mele, jak nemám nikomu věřit, že jen on je ten pravý, že jen jemu můžu věřit…. nesmysl. Pořád mě chtěl seznamovat s někým novým a já rozhodně neměla chuť ho ještě dál poslouchat. Sebestřednej idiot. Odcházím. Ještě nevím, zda půjdu domů, rozhodně však vím, že nepůjdu s ňoumou.