báseň...fotky, prostě všechno...

   

Podzim

Nastal čas, podzim převzal nadvládu,

nikdo z nás teď nemá dobrou náladu.

Přesto je venku spousta krás,

kterou teď vidí málokdo z nás.

Já, když slunce k večeru zapadá,

sleduji, jak vše v mých očích vypadá.

Pak při svitu lampy usedám v myšlenkách,

hledám slova, vyslovím vše v písmenkách.

Báseň o podzimu složit toužím,

slova nejdou, něčím jiným se soužím.

Fantazie má však míří směrem jiným,

chci se nechat hladit slovem vlídným.

Možná je to deštěm, a listím co padá,

možná je to někým, koho mám ráda,

možná budu cítit jednou snad, 

že mě má alespoň trochu rád. 

Teď tu sedím, píšu verše o listí,

třeba se mi jiné radosti poštěstí. 

Slunce zapadá, prší stále dál,

sedím u okna a nic nevnímám.

Všechno začíná svítit zlatým tónem,

Na co čekáš, běž ven, honem.

Proběhnout se v dešti,

nechat doma deštník,

nechat si kapky stékat po tváři,

ať tvé oči se od zlata hned rozzáří,

ať tvé vlasy vstřebají přírody vláhu,

ať zažiješ, jak příroda má tu vládu,

ať cítíš každý závan větru i deště,

abys chtěl ten zázrak zažít ještě.

Je tu podzim, čas zamyšlení,

Co je správné a co už není.

Krb už začíná hřát naše domovy,

okusíme ten tichý čas svobody...

Mám tu ještě jednu báseň, ale schovávám jí. Poslouchám a vnímám lidi. Přemýšlím o tom, co si asi myslí, co prožívají. Pak to najednou přijde. Tato je prý tak silná, že nevím, zda to je ze mě, či jen zas má fantazie, ale o jednu se podělím...ale pššššt :-)

Ukrytá.

Noc je tak strašně dlouhá,
trápí jí myšlenka pouhá,
myslí na něj každou noc,
její srdce volá o pomoc,

Proč jsou přitažlivé jeho oči?
Proč se jí vždy hlava točí?
Když jen spatří pohled letmý,
proč není u ní, když se setmí?

Proč musí být tam, kam nepatří?
Proč ho nikdy vedle sebe nespatří?
Proč on má místo, kde chce být ona?
Proč je z něj tolik zmatená a doma?

Proč slzy jí tečou, když se mračí?
Proč jí jeden úsměv nestačí?
Proč netouží jí poznat více?
Proč její srdce hoří jak svíce?

Vše je pouhá myšlenka v její hlavě,
Však on spokojeně spí doma právě,
Nikdy nedovolí mu znát co ví,
aby zmizel jak stín, ale kdo ví.

Ztratit jeho úsměv, který jí dává sílu?
Raději bude mít jen v srdci díru.
Raději bude jen snít o náruči jeho,
Raději snít o někom, kdo nemá jméno.