Setkání s Andělem....aneb povídka na vybrané téma.

Když se rozhodnete psát a zároveň poznáte bandu pisálků, která se schází už pár let, aby vybrala téma a napsala povídku, musíte to prostě zkusit také. Já to zkusila letos poprvé. I když jsem měla jistou brzdu, stejně jsem se nedokázala něčemu takovému vyhnout. Existují stránky, kam se výsledek snažení vkládá, ale ne každý tam je a tak tu svou vložím sem, abych mohla své poselství rozdávat dál. Posaďte se a čtěte mou povídku, která se možná úplně netrefila do zadání, ale věřte, že byla psána srdcem a myšlenkami, které chtěly ven.

Zadání: Co se stane, když se setká dobrodruh se žárlivou milenkou na lavičce v parku, zahalené mlhou.

Setkání s andělem

Na to poslední ráno vzpomínám, jako by to bylo včera. Stalo se to asi před pěti lety. Jaro se každým dnem hlásilo o slovo a slunce toužilo po té kruté a dlouhé zimě vše dohnat. To první březnové svítání jsem cítila poslední záchvěvy zimy. Mráz marně bojoval o přežití a z posledních sil maloval krajky na listy stromů. Prohrával boj s paprsky, které ho neúprosně rozpouštěly na pouhé kapky rosy a ulice se schovávaly v mlze. V tomto období jsem se ráda procházela po nábřeží a sledovala probouzející se Prahu. Procházela jsem se v chladném ránu a tehdy myslela na něj. Na člověka, který tu se mnou nebyl. Na člověka, který mi ze života ukradl tu nejdůležitější část. Ten, který mi vyrval kus srdce a který mi celou dobu lhal. Obětavě jsem čekala a naivně mu dávala šanci, kterou nevyužil. Jeho kroky mi zkřížily cestu ve chvíli, kdy jsem cítila, že jsem žena, co touží po vlastní rodině a ztratila hlavu pro někoho, kdo měl už svou vlastní. Sobecky jsem doufala, že ji opustí, že miluje mě a bude kráčet životem po mém boku. Nestalo se tak. Bez rozloučení zmizel a konec.

Teď jsem tu stála a neměla nic než sebe. Nad Vltavou se vznášel bílý závoj a lehký vánek si s ním pohrával, jako malé dítě, co si pinká s balónkem z pouti. To ráno se objevil. Cizinec uprostřed řeky. Plul na loďce a byl jako přízrak, co se ztrácel v ranním oparu. Sledoval hladinu a nechal se unášet proudem. Pozorovala jsem ho s pusou dokořán a rychle dala dlaně v pěst, abych promnula oči a znovu je otevřela. Nezdálo se mi to. Nebyl to sen. On tam opravdu byl. Muž, co se pomalu blížil ke břehu. Zůstala jsem strnulá a dech se mi krátil. Necítila jsem ale strach. Byla jsem klidná. Vkradla se do mě touha vidět ho z blízka, mluvit s ním, dotknout se ho. Nevím, co to bylo za sílu, která mi říkala, ať ho nechám přijít blíž. Něco mě uvnitř nutilo zůstat a já ten hlas obětavě poslouchala. Obrys jeho postavy byl stále výraznější. Najednou jsem si všimla, jak se na mě dívá. Vypadal jako tulák, přesto z něj vycházelo něco nepopsatelného. Když svou loď přirazil ke břehu, konečně jsem hleděla do jeho temně modrých očí. Mé rty se začaly usmívat a po těle se rozlilo příjemné teplo. Vystoupil na zem. Stál přede mnou, vysoký a shrbený. Vypadal staře, přesto z něj vyzařovalo mládí. Musel prožít ve svém životě asi spoustu bolesti, pomyslela jsem při pohledu na jeho tvář, ze které jsem i přes jeho pomyslnou masku cítila lásku, když se naše pohledy poprvé setkaly. Mlčel. Jen se usmíval a neříkal nic. Nedokázala jsem vysoukat jediné slovo. Muž přistoupil blíž, vzal mou ruku do dlaní a já pocítila jeho drsnou kůži.

„Copak tu děláš? Jsi tu tak sama, Anastázie,” promluvil tlumeným hlasem a já se nedokázala vzpamatovat. On znal mé jméno. Odkud mě ten člověk znal?

„Jak znáš mé jméno?” zeptala jsem se a vnímala zvláštní vibrace.

„Pojď, posadíme se támhle, na tu opuštěnou lavičku, “ ukázal před sebe, “a já ti povím malý příběh.” řekl jen, otočil hlavu, zarostlou dlouhými urousanými vlasy, a odvedl mě k lavičce, která tu nikdy předtím nebyla. Oprýskaná prkna, o které už dlouho nikdo nepečoval. Posadil se a pokynul, abych zaujala místo vedle něj. Najednou nás mlha obepnula, jako pes, co se stočí do klubíčka, aby si ulehl vedle svého pána. Muž se na mě chvíli díval, zahleděl se do dáli a zeptal se,

„Proč jsi taková?” řekl a já nevěděla, co mu mám odpovědět. Marně jsem lovila v paměti a vybavila si jen poslední hádku s přítelem. Tolik let jsem ztratila s člověkem, který mi sliboval modré z nebe a pak se cítil ukřivděný, když jsem se na něj zlobila, když jsem na něj křičela a bušila pěstmi do jeho mužné hrudi. On se tehdy jen smál. 

Začaly mi téct slzy. Muž se ke mně naklonil. Jeho prsty se dotýkaly mé kůže, když stíral slzy z mé tváře a uklidňoval svou přítomností.

„Anastázie, neplakej, já vím, že to bolí. Vím to. On byl jen ztělesnění ďábla, co ti zkřížil cestu. Žárlila jsi na něj, vylila na něj svůj hněv. Připadala sis podvedená. Díky němu jsi nebyla sama sebou. Stala ses zlou a sebestřednou ženou. Bylo to přirozené a pochopitelné. Jsme jen figurky, jen hra osudu. Každý si musíme prožít radost i smutek. Život je dobro a zlo, jako v pohádkách, jako stránka v knize. Každá má svůj rub i líc. Každá chyba, každá bolest tě posiluje i když to v tu chvíli tak necítíš.”

Jeho hlas byl klidný a já nevnímala okolní svět. Byla jsem tu jen já a utěšitel. Dobrodruh, který na svých bedrech nesl poselství. Připadalo mi vše tak neuvěřitelné, jako by se zastavil čas. Stále víc jsem ho chtěla poslouchat a upřela svůj zrak na tvář, která byla plná jizev. Po té malé chvilce, kterou jsem s ním strávila, jsem najednou uviděla něco krásného. Přesto, že byl tak zanedbaný, byl nádhernou bytostí. Dívala jsem se na něj a v jednom okamžiku má dlaň hladila jeho tvář. Má mysl se ho toužila dotýkat a nasát energii, kterou v sobě měl, kterou jsem z něj cítila. Jako by mou dlaň vedlo něco z hůry. On mě z čista jasna zarazil, mou ruku zachytil a odsunul pryč. Netušila jsem, proč to udělal. Položil si jí na svou nohu a pevně držel ve své. Pak se nadechl a začal vyprávět.

„Už tolik let se toulám světem. Byl jsem tulákem odjakživa, jen chudý pocestný, co poznával svět a lidi. Dával jsem jim naději a promlouval s nimi stejně, jako teď s tebou. Láska k člověku vedla mé kroky a já jen přihlížel. Pozoroval jsem, jak je svět krásný, přesto tolik krutý. Zkusím ti to vysvětlit. Svět je jako jedno velké moře, na kterém máme každý svou kocábku a ta si mění směr podle toho, kam si osud přeje. Nikdo si nepřizná, že zrovna ta jeho nepluje správným směrem. Každý z nás si myslí, že kormidlo drží pevně ve svých rukou, ale většinou tomu tak není. I ty máš tu svou. Tolikrát jsem tě na své cestě už potkal, tolikrát pomohl tvé kormidlo udržet, jen o tom nevíš.” Podívala jsem se na něj překvapená. Dívala jsem se na jeho tvář a zkoušela najít alespoň střípek v paměti, ale nikde se mi nevybavil. Koukali jsme si do očí a on se usmíval. On viděl něco, co já ne. Ta nejistota mě ničila. Pohladil mě po tváři a uklidňoval mě. Přivírala jsem oči a nechala se unášet, zatímco on pokračoval ve svém vyprávění.

„Potkal jsem tě už tolikrát, Anastázie, nelam si s tím hlavu. Nepřemýšlej nad tím. Má loď plula a potkávala spoustu jiných duší, stejně jako tvá. I když plujeme na tomto světě sami, tak sami nejsme. Občas se k nám připojí nová, neznámá. Občas bývá část cesty společná, občas je to jen pouhý okamžik. Přemýšlím, jak bych ti vše nejlépe přiblížil.” Na chvíli se zamyslel a já neuměla odtrhnout oči a jeho hlas pronikal do každého póru na těle. Měla jsem pocit, že ho už nedokážu opustit. Tu nepatrnou chvíli koukal nepřítomně před sebe a když se otočil zpět, pokračoval dál.

„Je čas, abys pochopila sama sebe. Už se nedokážu dívat na to, jak se na té své kocábce zmítáš. Už se nemohu dívat na to, jak jsi bezradná.” Jeho hlas zněl trochu smutně. Odvrátila jsem se a pozorovala ptáky, kteří se k nám slétli. Přicházeli stále blíž a vůbec se nebáli. Jeden se posadil muži na klín a nechal se od něj hladit. Muž je přitahoval stejně, jako mě. Připadala jsem si jak v ráji. Sáhl najednou do kapsy své potrhané košile a vytáhl kousek tvrdého rohlíku. Rozdrobil ho na zem a ptáci začali vyzobávat drobečky, zatímco muž pokračoval opět ve svém povídání.

„Představ si život jako karetní hru. Osud sedí s Bohem a hrají prší. Každý má v rukou pět karet a při každém vyložení si musí líznout další, aby měl stále ten stejný počet. Každá duše je kartou. Někdo je Esem, někdo jen spodkem, přesto jedna karta bez druhé nemůže být. Někdo je srdcovým králem a někdo kulovou sedmičkou. Osud hází sedmičku a čeká, co Bůh udělá. Bůh marně hledá ve své ruce tu další proklatou sedmičku, ale nenachází jí, proto musí lízat další tři karty najednou. ”

„A když mě znáš, jaká jsem já karta?” zeptala jsem se nejistým hlasem.

„Vím spoustu věcí, znám tě celý život a karty jsou jen pomyslné, ale vím, za jakou tě mám já.” Usmál se a zadíval se mi přitom do očí.

„Tak jaká? Řekni mi to prosím.” Zeptala jsem se a usmála se na muže.

„Ty jsi pro mě srdcové eso. Ta nejkrásnější karta ze všech. Nosíš v sobě tolik krásného a tvá duše je výjimečná. Ty jsi dobrá duše, plná lásky, kterou v sobě dusíš.” Seděla jsem jak opařená a znovu mi z očí začaly téct slzy a v tu chvíli jsem padla muži do náruče. Držel mě pevně a já nedokázala zastavit vzlyky, které sílily. Muž svou rukou pozvedl mou tvář vzhůru a políbil mě. Nevím, proč jsem to udělala, ale v jeden okamžik se naše rty spojily a já přijímala jeho energii. Pak se náhle odklonil a já si všimla, že mu na tváři přibyla další jizva. Odstrčil mě od sebe a beze slova vstal. Zůstala jsem sedět. Začala jsem se třást zimou. Muž plouživým krokem odcházel pryč se svěšenou hlavou. Najednou se zastavil. Otočil se a naposledy na mě pohlédl. Viděla jsem, jak se mu lesknou oči. Plakal. Mlčel a slzy teď smáčely jeho tvář. Nechtěla jsem to tak. Zvedla jsem se a musela za ním. Přiblížila jsem se k němu blíž a dívala se na něj. Muž ke mně přistoupil, položil mi ruce na ramena a hleděl mi znovu do očí. Bylo to silné a hluboké. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem byla sobecká, jak jsem toužila mít ho pro sebe. Pak se ke mně naklonil a chtěl se rozloučit, když jsem se konečně nadechla a odvážila se zeptat,

„Kdo vlastně jsi?” Políbil mě na čelo a řekl:

„Já jsem tvůj Anděl. Každá bolest, kterou jsi způsobila někomu v tvém životě, nebo jsi pocítila ty sama, je mou jizvou na tváři.” Můj úsměv zmizel. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem mu ublížila. Muž se otočil, nastoupil do své loďky, odrazil se od břehu a když odjížděl, ještě se na mě díval. Já tam stála a myslela na to, jak jsem ubližovala svým blízkým, aniž bych si to uvědomila. Najednou se zvedla mlha a muž zmizel jak prach ve větru. Chtěla jsem se na lavičku vrátit a posadit se na ní. Chtěla jsem ještě jednou sdílet to místo, kde jsme před několika okamžiky seděli spolu, ale lavička tu už nebyla. Stejně, jako zmizel on, zmizela i ta jediná věc, která mi ho mohla na malou chvíli vrátit. Dala jsem se do pláče. Položila jsem hlavu do svých dlaní a najednou cítila prázdnotu. Muž byl pryč. Můj anděl zmizel a zanechal ve mně vzpomínky a sílu to všechno změnit. Uvědomila jsem si až s ním, že nesmím myslet jen na sebe. Musíme žít jeden pro druhého. Naučit se mít rádi i sami sebe. Být oporou, ať v dobrém či zlém. Já viděla jen své trápení a nevnímala, že jsou tu i druzí, kteří jsou na tom podobně a já brečím jen nad svým malicherným neštěstím. Teď musím vše napravit. Chci, aby můj anděl měl znovu krásnou tvář, aby byl šťastný, aby měl ze mě radost. Už nebudu tou žárlivou milenkou, co viděla jen své štěstí. Nebudu tou, co chtěla ukrást štěstí jiné ženě pro své potěšení. Nebudu tou, co se nedokázala vžít do pocitů ženy, která roky budovala rodinu po boku svého manžela a darovala mu svou lásku, zatímco já jí to všechno chtěla ukrást. A krást je přeci špatné?

Milovat znamená odpouštět. Milovat neznamená někoho vlastnit. Milovat někoho znamená dělat ho šťastným. Láska se nedá vynutit, i když to někdy tolik bolí, ale občas to jinak nejde než ho nechat jít. O tom je láska. Když chceme pro druhého štěstí, musíme umět i ustoupit. Bolest odejde, ale radost, když je druhý šťastný, ta v nás zůstane. Je to ta nejkrásnější věc na světě. I já jsem teď šťastná. Poznala jsem svého anděla. I Ty ho jednou potkáš, až to budeš nejméně čekat. Třeba to bude ten můj, třeba někdo úplně jiný, kdo se objeví a posadí se na tu pomyslnou lavičku v mlze. Ze srdce Ti to přeji. Není nic krásnějšího.

No a já? Já mám jediný a nejdůležitější úkol. Rozdávat štěstí, lásku a umět obejmout i nepřítele, protože nikdy nevíme, kdy se k vám vrátí jako přítel. Nepřítelem je možná proto, že právě prožívá něco špatného a cítí zlost na okolní svět. On není zlí, on jen nezná tu cestu za láskou...

Vaše Anastázie, Váš anděl.