Kavárna na nádraží

Povídka vznikla na popud jednoho úkolu, kde bylo zadáno, napsat povídku, kde bude téma:

Sedím v kavárně a najednou ucítím něčí pohled v zádech.

Zde si můžete přečíst, jak to dopadlo. 

Kavárna na nádraží. 

Napsala Martina Nováková

 

 

Právě dorazil další vlak, od chvíle, co sedím v kavárně na nádraží a čekám na další spoj. Je pět ráno, venku pomalu svítá a já jsem tu sama ještě s jedním osamělým klukem, sedícím u zastrčeného stolu u okna. Možná čeká na ten samý vlak, co já, říkám si v duchu. Servírka mi zrovna nese kávu a to aroma..., miluji vůni čerstvě mletých zrnek. Beru horký hrnek do dlaní, přivoním, ochutnávám a pozoruji toho kluka. Kouká do mobilu a něco si prohlíží. Usmívá se. Co asi čte? Něco veselého? Nebo mu píše jeho přítelkyně? Třeba čeká na vlak za ní. Třeba za ní jede na víkend. Servírka mu nese ten samý hrnek s kávou, která tu znovu zavoněla. Na malou chvilku zvedá hlavu, usměje se, poděkuje a opět sklopí zrak na telefon. Je to moc hezký mladík. Černé kudrnaté vlasy a docela vysportovaná postava. Jaká asi je ta jeho přítelkyně? Možná to bude brunetka, štíhlá a zelenooká dívka s plnými rty, pomyslím si, když usrkávám další doušek z hladkého malého šálku. Káva s mlékem je pro mě to nejlepší z rána. Neumím si představit, že bych si jí nedala, už jen pro tu vůni.  

Hrnek mám ve svých dlaních, otáčím se do okna a koukám do neznámého města, kde ještě strávím pěkně dlouhou chvíli, protože můj vlak pojede až za dvě a půl hodiny. Spousta času, projde mi hlavou. Pouliční lampy stále svítí a odrazy v oknech dělají zvláštní efekt, jako by to byly velké rozzářené hvězdy. Mezi nimi se míhají stíny lidí, chodících z nádraží ven i dovnitř. Kam asi jedou? Ti, co jdou dovnitř nejspíš do práce. Ale kam míří ti, co vychází ven? Někdo domů, někdo z rande a někdo třeba odjíždí na zaslouženou dovolenou. Jen oni to vědí.  

Znovu usrkávám z šálku, příjemná hořkosladká chuť je tak uklidňující, pára s vůní čokolády se nese kavárnou a mě se okamžitě vybaví, jak jsem kdysi dostala bonboniéru a ve všech bonbónech byla báječná chuť. Od každého něco. Někde pistácie, nugát a někde zase oříšky. Uf, vždy mi lezly do zubů, ale já je stejně cpala do pusy o sto šest a pak byla půl hodiny v koupelně s nití, abych je dostala všechny ze zubů. A stejně jsem si vzala další, cukají mi koutky smíchem, když si na to vzpomenu.  

Ten kluk naproti se na mě dívá, jak se směju sama sobě a nejspíš ho můj nepřítomný úsměv zaujal. Kyne svým hrnkem, něco jako na zdraví. Odpovídám tím samým gestem a jeho oči sjíždí opět na telefon. Pokračuje v tom, co celou dobu dělal a já se z dál koukám ven.  

Někdo se blíží ke kavárně. Cvaknou dveře a objeví se v nich starší dáma v klobouku a světlém kabátě. Opírá se o hůl a klidným krokem se blíží ke stolu, který je u dalšího z těch šesti oken, které tu jsou. Sundá si kabát a posadí se na tu modře polstrovanou židli. Jsou tu všude. Modrá je přeci dobrá, vybaví se mi písnička od Žlutého psa. Hned k ní běží servírka s lístkem. Co si asi ta žena objedná?  

„Kávu a támhle ten dort, prosím“ objednává si a podá lístek servírce zpět. Všimla jsem si, že tu mají sachr. Ten mám ráda. Taky bych si ho mohla dát a možná ještě jednu kávu, však mám času dost. Dáma si sundá klobouk, položí ho vedle sebe na stůl a zadívá se z okna. Už svítá a slunce začíná vystrkovat své paprsky. Den začíná, cestující z vlaku se rozprchli do všech koutů města a před kavárnou nastalo ticho a klid. Jako kdyby nastal konec světa. Jak tu asi vypadá náměstí a život vůbec? Mají tu všechno? Kam chodí nakupovat? Kde se baví? Napadá mě tolik otázek, když v tom jde servírka k dámě s kávou a dortem. Hm, vypadá dobře, kochám se pohledem na dort vyjímající se na hranatém hnědém talířku. Dáma se na servírku usmívá, sáhne si pro lžičku, nasype cukr do kávy, zamíchá a usrkne si trochu horké kávy. Zřejmě ji chutná, stejně jako mě. Tak zasněně přivírá oči, když upíjí první lok. Znovu mě napadají otázky. Čí je to asi manželka, nebo to může být někoho babička. Může být kýmkoliv. Jak asi vypadá muž, který chodí po jejím boku? Určitě to je elegantní pán v letech. Odkud asi přijela? Čeká na někoho, nebo ještě někam jede? 

Baví mě sledovat lidi a vymýšlet si jejich příběhy. Dělala jsem to už jako malá holka. Dělám to celý život. Vymýšlím si příběhy k lidem, které potkávám a zrovna teď sedím zde, čekám na vlak a myslím na to, co tahle dáma možná prožila. Jaký ona měla život? Určitě spokojený. Vůbec nevypadá ustaraně. Nevidím žádné výrazné vrásky. Přesto mi přijde trochu smutná. Určitě je to společenská dáma, co chodí s kamarádkami do kaváren, do divadla, nebo třeba na výstavy a tady je taková osamělá.  

Skláním pohled do svého hrnku a promítá se mi před očima můj život. Je mi třicet pryč a nemám nikoho, komu bych dala své srdce. Ani jsem si přitom rozjímání nevšimla, že přišel další návštěvník. Upoutalo mě jen to cvaknutí dveří. Je to muž. Rozhlíží se, kam by si sedl. Prochází okolo mě a tak zvláštně se na mě podívá, že jsem se sama musela prohlédnout, zda nemám někde něco jinak. Čím jsem ho tak zaujala? Nic nevidím a tak to ignoruji.  

Dívám se z okna, dopíjím poslední lok kávy a mávám na servírku, aby mi přinesla ještě jedno espresso s mlékem a ten dort. Mám na něj obrovskou chuť, vypadá tak skvěle. Když si slečna napsala tu mou objednávku, otáčím hlavu k oknu adál pozoruji, jak je ulice prázdná. Slunce konečně svítí naplno a v ulici není ani noha. 

Dnes bude krásně, problesklo mi hlavou, když v tom cítím zvláštní pocit v zádech. Svírá se mi žaludek a já netuším proč. Srdce mi buší. Ten podivný strach, jako kdyby na mě někdo upíral svůj zrak. Nechci se otočit. Neudělám to, prochází mi hlavou. Servírka mě naštěstí vyrušila, protože mi zrovna nese ten vytoužený dort s kávou. Soustředím se na dort, uklidňuji se tou myšlenkou i když to moc nefunguje. Dort je vynikající a sladký. Šlehačka je s příchutí hořké čokolády. Mě ale v zádech stále ruší ten nepříjemný pocit. Otáčím se. Ten muž, co přišel jako poslední, to on mě sleduje. Dívám se na něj a on hned sklopí zrak na stůl. Jenže na něm nic nemá, působí to dost podivně. Přeci nebude jen tak koukat do prázdného stolu? Dívám se na něj. Urostlý plešatý chlap, výrazné oči a vlastně se mi svým způsobem líbí. Mám ráda takové typy, ale u něj nevím, co čekat. Vidím ho prvně. Raději se pustím do toho dortu a usrkáváním kávy se snažím odpoutat svou pozornost od toho chlápka. Po chvilce však opět cítím to zvláštní teplo v zádech. Cítím, když se na mě někdo dívá. Vnímám to víc než bývá běžné. Jsem vnímavá. No, říká se to o mě. 

Svým způsobem se ho bojím, ale daleko víc mě přitahuje to tajemství. Otáčím se znovu a tentokrát svůj zrak neodvrací. Kouká mi přímo do očí. Decentní náznak úsměvu vysílá příjemné teplo do celého těla a já náhle znervózněla. Nedokážu udělat nic jiného než se usmát také. Až teď to skutečně vidím. Vidím, že je to moc hezký chlap. Má krásný úsměv a nádhernou jiskru v očích.  

Málem jsem zapomněla hlídat čas. Odtrhla jsem se od jeho pohledu a koukla na hodinky. Sakra, už bych měla pomalu vyběhnout na vlak. Za chvíli mi to pojede. Otáčím se k němu zády a rychle volám na servírku s žádostí zaplacení mého účtu.  

V tom se muž zvedá, přichází k mému stolu a povídá, „napište to na mě, já slečnu zvu.“ Zvednu k němu své překvapené oči, on se dívá na mě a dává mi do ruky svou vizitku, ukáže prsty takové to gesto „zavolej mi,“ otočí se a odchází zpět ke svému stolu. Koukám na vizitku a nechápu, co se děje.  

Nemám moc štěstí na takové muže a tak přemýšlím, co je teď správné. Zatím nevím. Možná mu zavolám, možná ne. Zvedám se, strčím vizitku do kapsy kabátu a honem si ho oblékám. Když odcházím od stolu, otáčím se na muže a rukou naznačím pozdrav. Nemůžu odolat úsměvu a on mi ho opětuje. Otočím se k východu a u dveří mu věnuji ještě jeden pohled. Poslední pohled. Naše oči se naposledy scházejí.  

Vycházím ven, kde mě ovane čerstvý vzduch a paprsky slunce posílají trochu toho tepla. Dveře za mnou zacvaknou do futer a já spěchám na vlak, který mi má jet už za deset minut.  

Teď jsem já ten stín na ulici. Ten, co vchází na nádraží a třeba teď sleduje někdo mě, jako já ty ostatní lidi ráno. Třeba sleduje moje kroky ten muž. Nemůžu vymazat jeho oči. Najednou je toužím vidět znovu.  

Kupuji lístek do vlaku, který zrovna přijíždí na druhou kolej. Ten můj vlak, na který jsem čekala dvě a půl hodiny v kavárně. Najednou mi dochází, že nechci odjet, ten zvláštní pocit, že tu chci ještě zůstat. Nastoupím a koukám, kde si mohu sednout. Našla jsem jedno místo u okna v kupé, kde nikdo není. Uvnitř toužím právě teď po samotě. Sedám si a naposledy se rozhlédnu do ulice, kde ještě před pár hodinami chodili lidé, které jsem pozorovala. V tom průvodčí píská k odjezdu a já nadskočím leknutím. Celý vlak se pomalu se rozjíždí. Pomalu mizí město, ve kterém jsem trávila čas přemýšlením nad osudy lidí i nad tím svým. Teď ale myslím na toho muže. Zavolám mu. Zavolám mu ještě dnes. Už teď mi chybí. Ta jediná myšlenka je v mé hlavě a já se nedokážu přinutit myslet na cokoliv jiného. Cokoliv, co by mi odpoutalo myšlenky na něj. 

Cesta mi vůbec neutíká Sleduji prchající krajinu, paprsky slunce co prosvítají lesem, který se míhá před mýma očima. Ten, co je podél kolejí, po kterých právě jedeme a já stále myslím na ty oči. Najednou jsem si vzpomněla na vizitku a rychle sahám do kapsy kabátu, abych se konečně podívala na jeho jméno. Patrik. Patrik Marek. Tak Patrik, říkám si, jak hezké jméno má ten pan neznámý. Beru si mobil a číslo ukládám do kontaktů. Když se mi na displeji otevře celá vizitka, napadne mě, že mu napíšu zprávu hned teď. 

“Ahoj Patriku. Jsem ta slečna z kavárny. Chci Ti poděkovat za pozvání a poděkovat za krásné ráno. Veronika.” Odesílám jí a čekám s napětím, zda odpoví. Během chvilky opravdu esemeska dorazí.  

„Ahoj Veroniko. Také Ti moc děkuji a nemáš zač. Máš nádherné oči. Moc rád bych Tě poznal. Sejdeme se někdy?”  usmívám se, když to čtu. Okamžitě mám před očima jeho pohled, jeho úsměv. Tak ráda bych ho viděla znovu. To byla ta jediná myšlenka, když v tom vlak zastavil.  

Jsme asi dvě stanice od té, ve které mám vystupovat. Mobil držím v ruce. Ruka mi klesne do klína a já koukám zasněně do dálky. Další lidi, další kroky z nádraží, jen jinde a jinam a já jsem myšlenkou v kavárně. Okouzlil mě. Nikdy mě nenapadlo, že se mi to stane. Zrovna mně. Potkat někoho, kdo mi tak utkví v hlavě. Patrik mi zkřížil cestu a já ho chci poznat. V tu chvíli mi pípne esemeska. Zvednu mobil k očím, abych se podívala. Ano. Píše Patrik.  

“Veroniko, neodpověděla jsi. Uvidíme se? Chci se s Tebou seznámit. Snad mi nedáš košem. Patrik.” Já mu stále neodpověděla. Nevím, co napsat. Jsem zase nervózní. Chci ho vidět hned a netuším, jak to udělat. Napsala jsem mu bez sebemenšího přemýšlení. Myšlenky mluví za mě samy.  

“Nevím odkud vlastně jsi, ale moc ráda Tě uvidím. Klidně hned teď.” Odesílám zprávu a jsem nervózní, jaká odpověď od něj dorazí.  

“Dobře. Tak chvíli vydrž, hned jsem u Tebe!”  

Cože? Hned? Jak to chce udělat? Udivená co se děje, koukám nepřítomně před sebe, když v tom během několika minut se ve dveřích kupé, ve kterém sedím, objeví s pugetem růží Patrik. Stojí, kouká na mě a já na něj, s údivem v očích. Jen sedím na sedačce, protože nemohu uvěřit, že je ve stejném vlaku. Že jede v tom samém vlaku a stojí tu proti mně. Vždyť jsem z kavárny odcházela jen já? On stihl tenhle vlak doběhnout a nastoupit? A co ty růže? Kde je vzal? Nedokážu to vůbec pochopit, ale jsem šťastná, že to udělal. Po malé chvilce, když mi všechno pomalu dochází, zvedám se a jdu k němu, abych se přesvědčila, že nejsem jen v krásném snu. Stojíme ve dveřích a koukáme si do očí. Nejsem ve snu. On tu opravdu stojí. Cítím jeho vůni i jeho ruce, které mě hladí po tváři. Podává mi kytici. Nádherně voní.  

 

Pak už vše bylo jako blesk. Naše rty se přiblížily k sobě a byl to v tu chvíli ten nejšílenější okamžik. Tak silný a krásný polibek plný nervozity a napětí, co bude dál. Nemohla jsem se odtrhnout. Tak dlouho jsem nikoho nepolíbila. Tak dlouho jsem byla sama a teď během jediné chvilky jsem cítila to, po čem už tak dlouho toužím. Dívali jsme se na sebe a já najednou vykřikla,  

„Sakra, vždyť já už mám vystupovat,“ a koukla na něj, jestli jde se mnou nebo pojede dál.  

„Můžu vystoupit s tebou?“ zeptal se tak nejistě. Jako by mi viděl do hlavy. Jako kdyby mi četl myšlenky. Přesně trefil, na co jsem myslela. Musela jsem se smát, protože jsem nedokázala říci ne. Copak můžu něco takového vyslovit?  

„Nemůžeš,“ Ten pohled, který v tu chvíli měl…skoro mi ho bylo líto a já přitom neřekla ještě celou větu,  

„ty musíš!“ V tu chvíli se jeho úsměv rozzáří a my běžíme ke dveřím vlaku, ruku v ruce. Vlak pomalu zastaví a kvílející brzdy dávají celému nádraží vědět, že už jsme tady. Tolik pozornosti v jednu chvíli. Mám pocit, že všichni vidí, co já cítím. Jen ať vidí. Jsem na tuhle chvíli pyšná, myslí si moje hrdé já. Patrik otevírá dveře, slézá schody, napřáhá na mě ruce, aby mi pomohl vystoupit. Když se mé nohy dotknou země, chytá mě za ruku a odcházíme spolu po perónu k východu z toho našeho nádraží. Stále mám pocit, že ještě spím a je to vše jen sen. To je ta láska na první pohled? Cítím to tak a snad i Patrik. Snad je na tom stejně. Naše cesty se protkaly. Je to krásné, nádherné. Ráno jsem byla ještě ta nešťastná a samotná a přemýšlela o svém životě. Teď je tu během pár hodin Patrik. On. Osud, který se nade mnou konečně smiloval. Už si nedokážu představit, že bych byla bez něj. Teď už ne. 

A jak to poznáte? Jak poznáte toho pravého? Prostě to poznáte. Ten pocit se nedá zaměnit. 

 

O dva roky později…Patrik... 

„Vstávej, Patriku, už to začalo, už je to tady,“ budí  mě Veronika s úsměvem a přitom s velkou úzkostí. Vyskakuj z postele jak střelený. Najednou vůbec nevím, co mám dělat. Co mám dělat, sakra, co mám dělat? Říkám si a ne a ne se vzpamatovat. Vzít tašku, vytáhnout auto z garáže, všechno mi to běží hlavou stále dokola. Bože, dneska se narodí. Dneska. Těším se jak malý kluk, co sedí u štědrovečerního stolu a nemůže jíst, protože myslí jen na to, jestli mu ten Ježíšek přinese to auto na dálku, co si tak moc přál. Já teď myslím na to samé. Ne, jestli mi přinese auto na dálku, ale jestli to bude Milan, nebo Ilonka. Jména, která jsme vymýšleli spolu, když mi Verunka přinesla těhotenský test a na něm byly ty dvě čárky. Ty dvě čárky, to byl pocit, jako by to bylo včera. Ten první okamžik, když v těch jejich očích byla vidět radost a já myslel, že se zblázním. Ta radost, že budeme tři… 

 

„Už jsem připravená, máš auto venku? Au, au, mám už stahy po šesti minutách, pojď už, au,“ křičí na mě Veronika ploužíc se ke vchodovým dveřím.  

„ Už běžím lásko, jedeme.“ Říkám s takovou důležitostí. Teď jsem pro ni důležitý.  

Nasedáme do auta a odjíždíme do nemocnice, kde už nás prý čekají. Máme termín zítra, ale prý se s tím počítá. No sláva. Jsme tu a procházíme dlouhou nemocniční chodbou, kde už si nás přebírá sestřička a bere si Verunku na pokoj.  

„Tak pane Marku, teď vaší paní vyšetří pan doktor a dáme vědět. Chcete být u porodu?“ Netuším, co říct, vypadlo ze mě jen,  

„Ano, chci být s ní.“ Sestra zašla do pokoje za Verunkou a zavřela za sebou dveře. Teď tu sedím a čekám co se bude dít. Myšlenky se mi trochu vzpamatovaly a já jsem znovu u té chvíle, kdy mi ukázala ten test. Tehdy jsem si říkal, že nejspíš naše svatební noc byla tím momentem, co nám změní život jednou provždy.  

O dalších pět hodin později… 

„Tak pane Marku, můžete se mnou?“ lekl jsem se té sestřičky, když na mě promluvila. Ježíš, já tu usnul, proletělo mi hlavou, „ano, už běžím, už jdu.“ 

„Tady si vezměte tenhle oblek a pak jdeme rovnou na sál.“ Sestra je tak milá a ostrá zároveň. Oblékám si ten mundůr a za dveřmi slyším jen křik bolesti. Verunčiny bolesti.  

To nezvládnu, sakra, nezvládnu, běží mi hlavou stále dokola.  

Nesmím bejt srab, však tam budu jenom stát. Co chudák Verča, ta to musí vydržet celý, uklidňuji se a odvážný krok na sál mi dává sílu se k tomu postavit jako chlap. Verča tu leží, celá zpocená a já k ní sedám na židli a rychle ji beru za ruku. Přichází okamžik, když začíná tlačit, kdy všechnu sílu dává tomu človíčkovi, který už se dere na svět, když mi přitom skoro mizí krevní oběh v dlani, jak mi Verča drtí ruku, to vše je jen teď a tady. Jen dnes. Všichni koukají tam, kam běžně koukám jenom já. Každý stah, jak říká pan doktor, každá vteřina je věčností.  

„Už vidím ramínka, paní Marková, zatlačte, teď,“ řekne doktor, když náhle „to něco“ vypadlo. A najednou to přišlo. Křik. Dětský křik. Je to tady. 

„Tak máte to za sebou a je to kluk!“ říká doktor s radostí, když mě vyzve k přestřižení pupečníku. No, jdu a málem omdlím. Ale zvládám to, jsem přeci chlap a musím něco vydržet. Zůstávám u Verunky a hladím ji po tváři. Ta úleva v jejich očích, ty jiskry radosti, co z ní jen září, úplně jiná záře, než při našem prvním rande. Jsem na tom stejně. Doktor se vrací a nese nám ten náš dáreček. Pokládá ho Verunce na prsa a prvně se společně díváme na tu krásu, která se zrodila z naší lásky.  

Verunka dala Milánkovi první polibek a já musel také. Nedokázal jsem už čekat ani vteřinu. Můj první polibek, který se nedá ničím nahradit. První polibek našemu dítěti. Našemu prvnímu synovi.  

Neznám nic krásnějšího, než první polibek prvorozenému synovi, který se vám narodí. Od této chvíle neznám nic krásnějšího. To si prostě musíte zažít. Musíte.