Osudová chyba

Tento příběh vznikl na naší sešlosti Bartonička, na které se vždy vymyslí téma a pro tento rok bylo obzvláště náročné. Každý se s ním popral dle svých možností, představivosti a myšlenek.

sestava podle Reného Povídkáře:

Postava: Úplatný poslanec

Místo: Tunel

Téma: I všední věci v sobě ukrývají příběh

První věta: Opustil ten dům s vědomím, že porušuje zákon.

Můj příběh si nyní můžete přečíst. 

Osudová chyba

Opustil ten dům s vědomím, že porušuje zákon, přesto mu bylo jasné, že jinudy už cesta nevede. Každý krok ho vzdaloval od zodpovědnosti, ale on, jako by žádnou necítil. Strach z prozrazení mu nejspíš vymazal mozek. Zatím co jeho rodina klidně spala, on se jen přihlouple usmíval nad myšlenkou, jak na to vyzrál, ale netušil, že existuje osoba, která to tak nenechá.

Druhý den se Veronika probudila a Leoš doma ještě nebyl. Byla zvyklá na jeho nepřítomnost. Každou chvíli byl v práci přes noc, proto se v klidu chystala do práce, když zazvonil zvonek.

Když jsem přicházel k jejich domu, začal jsem se potit. Nervozita dělala své. Tisíckrát jsem musel zazvonit, tisíckrát musel říci daleko horší věci, ale dnes nejde jen tak o někoho. Dnes jde o ženu mého kamaráda a kolegy.

“Kdo je tam?“ ozvalo se z reproduktoru u vrat. Leoš byl vždycky na tyhle zbohatlické blbinky, říkal jsem si v duchu, když jsem uslyšel Verunčin hlas z podivné krabičky na sloupku vrat.

„Ahoj Veroniko, tady je Alan Vebrt, otevři prosím,“ odpověděl jsem a proběhla mi ve vteřině vzpomínka, když jsem tu zazvonil poprvé.

„Ahoj, Alane, pojď nahoru,“ řekla udiveně a pak se ozval bzučák, který mě pustil dovnitř. Prošel jsem cestou vyskládanou z drobných kamínků. Pamatuju si, jak jsme s Leošem klečeli a skládali kamínky jako mozaiku a pili u toho jedno pivo za druhým. Ach jo. Každý kout na tomhle domě psal příběh našeho přátelství. Každý. A já teď musím jít proti svému kamarádovi. Došel jsem ke dveřím, ve kterých už mě čekala ona. Vypadá pořád dobře, pomyslel jsem si, když jsem jí spatřil po dlouhé době.

„Ahoj Veroniko, moc rád tě vidím,“ řekl jsem a podal jí ruku. Ona mi podala svou, objala mě kolem krku a přitiskla mi tvář na mou, dnes neoholenou. Znám jí tolik let, ale nikdy jsem si nemyslel, že jednou místo přátelské návštěvy půjdu na výslech.

„Ahoj Alane, co se děje? Přišel si na kafe? Leoš ale není doma už od včerejška,“ řekla a tvářila se smutně.

„No právě, proto jsem tady. Můžu dál?“ řekl jsem, ona ustoupila a pokynula rukou. Překročil jsem práh a namířil do obýváku, kde bylo jako vždy útulno.

„Tak co se děje?“ zeptala se, když přinesla tác s kávou a dvěma kousky koláče, který právě dopekla.

„Mám o Aleše trochu strach. Provalilo se, že se zamotal do kšeftu s drogama a prý v tom jede i nějaký poslanec, což je dvojnásobný průšvih. Údajně měli společně vzít úplatek, že budou mlčet. Víc nevím, ale i to stačí, když si vezmeš, kolik let jsme kolegové a kamarádi.“

Říkalo se mi to fakt těžko, ale mlčet už jsem nemohl, protože je kvůli tomu na oddělení dost rušno. Očividně to podělal, když se to dostalo ven a já to bohužel řešit musím, protože bych ve finále mohl být i já vyšetřován za napomáhání, když jsem jeho kamarád. Vím o tom a přes to nejede vlak. Veronika stále mlčela. Nenacházela slova. Seděla v sedačce a svůj hrníček držela pevně v dlaních, aby ho nepustila na zem, jak se třásla.

„Nebyl v noci doma. Já jsem se nevzrušovala, protože se často stávalo, že byl přes noc v kanceláři, ale teď, … co se děje, co … ?“ říkala roztřeseným hlasem, dech se jí zrychloval a bylo na ní vidět, že tu situaci přestává zvládat.

„Verčo, uklidni se, třeba to není tak horký.“

Pak se zvedla prudce ze židle a začala chodit ze strany na stranu.

„Není tak horký? Prosimtě, ty mi tu říkáš, že možná jede v drogách a není tak horký?“ křičela na mě a já se na ní nemohl zlobit.

„Nevšimla sis v poslední době něčeho? Třeba nervozita, nebo neobvyklé výdaje?“ zkusil jsem jakoukoliv otázku, abych jí zaměstnal a odvrátil pulsující vztek. Trochu se uklidnila, zamyslela se a odpověděla:

„No po pravdě, Leoš byl posledních čtrnáct dní pěkně na nervy a dost často zůstával v kanceláři přes noc. Ne, že by to bylo něco mimořádnýho, ale teď to bylo až moc. Dost jsme se kvůli tomu pohádali, protože děti měli pár akcí a on na ně neměl čas. Vymlouval se na práci a přitom děti nikdy neodsouval.“

Vztek s ní cloumal a já najednou netušil, jak se zachovat. I když jsem byl na tyhle situace školený, teď jsem byl úplný začátečník. Najednou mi docházelo, že jsem citově angažovaný a nebude dlouho trvat, než mě stáhnou. Na jednu stranu jsem si neuměl představit, že by měla jednat s někým cizím, ale na druhou by to asi bylo řešení, jak se z toho nesložit. Rozhodně však bylo vice než jasné, že nastal čas, abych zmizel.

„No káva je dopitá. Musím jít.“ Zvedl jsem se z křesla a pomalu se odplížil ke dveřím.

„Nezlobím se na tebe, ale na něj,“ zavolala na mě a pak se rozbrečela. Zastavil jsem se a otočil se k ní. Bylo mi hrozně a o to víc, když mě objala a její slzy mi smáčely rameno. Měl jsem pro ni slabost a možná jsem ji Leošovi i trochu záviděl, ale byl to kamarád, tak jsem ani nepomyslel na nic víc. Sám jsem si manželství podělal, tak jsem neměl v plánu kazit život další ženě. Leoš byl atraktivní a Veronika podlehla velmi rychle. Koho by ale napadlo, že se Leoš na stará kolena zblázní s udělá něco tak šíleného jako podvod? A ještě s nějakým politikem? Super. Jeden velký průser, napadlo mě, když jsem odcházel z domu. Veronika zavřela a já se o ní bál, že tam sedí na zemi, opřená o dveře, položenou hlavu v klíně a s pláčem, který nedokáže jen tak zastavit.

Leoš právě nastoupil do vlaku, který měl v instrukcích pro případný útěk, kdyby byl prozrazen. Jakoby mu někdo úplně vymazal myšlenky a zdravý rozum. Seděl a sledoval mizející město z okna vlaku a stále se usmíval. Ruku položenou na tašce, ve které vezl takový obnos, který by je všechny zaopatřil na dlouhou dobu. Mířil do Prahy, kde měl zabukovanou letenku do Londýna, aby se schoval u jednoho známého, kterého poznal nedávno. Nikde ale nebyl jediný náznak studu či smutku. Peníze ho natolik oslepily, že si vůbec nepřipouštěl, že má doma rodinu, která má o něj strach. Vlak uháněl a svět se míhal jako zrychlený film. Když se blížil k Praze, náhle se stalo něco nečekaného. Otevřel peněženku, kde měl připravenou letenku a tam byla zastrčená společná fotka se synem a svou ženou Veronikou. Všechno mu došlo. Co to dělá? Proč?

Alan dorazil na oddělení a tam už na něj čekal kapitán.

„Alane, jak si pochodil u Leošovi ženy?“ zeptal se mě a výraz v jeho tváři napovídal, že to nebude příjemné.

„Jak se to vezme. Řekla mi, že nebyl od včerejška doma, ale jinak nic moc. Prý to nebylo poprvé, proto nic neřešila.“

„Jasný. Jak ale oba víme, tak tady rozhodně nebyl. Ale kde do prdele byl?“ hodil otázku do prostoru a čekal, zda se objeví nějaká smysluplná odpověď. Ta ale nepřišla. Mezitím na šéfově monitoru běžely zprávy a tak zrovna mluvili o tom proklatém politikovi. Záběry, jak se na něj tlačí několik reportérů a dotazy byly jasně směrované na úplatek.

„To jsou fakt tak blbý? Si jako myslej, že jim v klidu do televize řekne, že si je vzal? Do hajzlu,“ třísknul jsem do stolu a přemýšlel, jak z toho všeho ven. Měl jsem pocit, že za to trošku můžu i já. Cítil jsem jisté výčitky i když nevím proč bych měl. Prvně mi probíhalo hlavou, že musím Leoše najít. Otázka je, kam mohl jít. Napadlo mě jediné. Jít znovu za Verčou a kouknout se mu do noťasu, zkusit najít třeba deník, nebo cokoliv, kde by mohla být stopa.

Z případu jsem byl samozřejmě stažen, to bylo jasné, že k tomu dojde. Využil jsem situace a vzal si dovolenou. Měl jsem proto dost času pro sebe a mohl čmuchat na vlastní pěst.

Dorazil jsem k Berounu, kde Leoš s Verčou bydleli asi pátý rok. Auto jsem pro jistotu nechal u vlakového nádraží a šel raději pěšky. Bylo už dost pozdě, proto jsem Veronice volal předem. Cestou jsem se stále ohlížel, protože jsem měl pocit, že mě sledují kolegové. I když jsem nebyl oficiálně podezřelý, tak tu jistá možnost byla. Mohli pojmout podezření, že budu napomáhat a s tím nebyli daleko od pravdy. Začínal jsem chápat, jak muselo byt Leošovi, když mizel z domu. Adrenalin kolující celým tělem, strach z dopadení, to vše ho muselo hnát kupředu.

Jsem tady, oddychl jsem si a zazvonil na zvonek. Opět se z krabičky ozval něžný hlas Veroniky a bzučák mi dovolil otevřít vrata. Tentokrát jsem přeběhl chodník z kamínků rychle, abych eliminoval možnost zahlédnutí mé osoby. Otevřely se dveře domu a já proklouzl dovnitř. Veronika se rozhlédla na obě strany:

„Neviděl tě nikdo?“

„Myslím, že nikdo. Zatím ještě nemají podezření, ale radši mám auto u nádraží.“

„No jo, policajt se nezapře, viď?“ zeptala se s úsměvem na rtech, zavřela a otočila klíčem.

„Chci být raději opatrný.“

„Však to je dobře. Opatrnosti není nikdy dost.“ Když to řekla, vypadala smutně.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, ale ona se jen otočila a odešla do kuchyně. Šel jsem za ní.

„Ani se nezeptáš, proč tu jsem?“

„Tak proč?“

„Potřebuju se podívat na Leošovi věci. Noťas, nebo něco, do čeho si třeba psal, cokoliv, co by mi pomohlo ho najít. Já jsem možná cvok, ale chci mu pomoct. Je to kámoš a dlužím mu to. On mi taky zachránil kůži, když jsem byl v průseru.“ Řekl jsem a jako by ze mě spadl kámen. Úleva se dostavila. Nebylo to ještě ani tři dny a se mnou to hodně zamávalo.

„Večeře,“ zavolala Veronika a v tom vyběhli děti.

„Ahoj strejdo,“ křikla Monika.

„No ahoj kočko, tys teda vyrostla.“ Fakt jsem tu dlouho nebyl, oba tak neskutečně vytáhli. Pamatoval jsem si je jako malé caparty a teď tu stála slečna a mladý muž. Matěj byl dost tichý. Nic neříkal. Seděl jsem naproti nim a dával si do úst sousto po soustu. Divná atmosféra visela ve vzduchu, když se najednou Monika nadechla a zeptala se:

„Strejdo, kde je táta?“ Já v tu chvíli netušil co jí mám říct. Ztěžkly mi nohy a ruce ztuhly. Veronika se na ní podívala, Matějovi tekla slza po tváři a Monika, ta byla tak suverénní.

„Moni, já to nevím, ale neboj se. Já ho najdu. Vždyť jsem… „

„… policajt strejdo. Já vím,“ přerušila mě a větu dokončila. Působila tak statečně, jako kdyby ona byla tou hlavou rodiny.

Pak holky sklidily ze stolu, Veronika mi ukázala Leošův pokoj, který byl jeho pracovnou, nebo trucovnou, každý tomu říká jinak, a odešla. Možná spát, nevím. Ten večer jsem jí už neviděl.

Chvíli jsem stál uprostřed místnosti a rozhlížel se, kde bych začal. Připadal jsem si ztracený. Pak jsem zastavil na poličce, kde měl poháry ze závodů v běhání na 10km. I tam jsme běhali spolu. Do háje. Každá maličkost tu měla svůj příběh a pro mě bylo tak obtížné se soustředit na to důležité, na to, proč jsem přišel. Najít cokoliv, co by mi ukázalo místo, kde bych ho našel.

Oklepal jsem se, abych se soustředil a šel jsem rovnou ke stolu, na kterém byly noviny otočené na straně, kde byl ten proklatý politik, který tohle všechno spustil.

Pan L. H. je obviněn z předání úplatku, který měl ukrýt pravdu o nelegální činnosti pana A. K., který se měl zúčastnit předání několika kilogramů narkotik a zamést stopy za hledanými pachateli, po kterých se již druhým rokem pátrá, bohužel zatím neúspěšně. Tato situace je velice vážná a citlivá s ohledem na osoby, které se tohoto obchodu zúčastnili. Prozatím je na vyšetřování uvaleno informační embargo.

Když jsem si článek přečetl, docházelo mi, v jakém průseru Leoš je. V tom mi zazvonil telefon, neznámé číslo.

„Vebrt,“ řekl jsem nejistě, protože jsem svědomí rozhodně čisté neměl. Policajt, co nemá svědomí? To jsem to dopracoval.

„Nazdar Alane, tady Leoš. Nejspíš už víš, v jakým jsem průseru, tak jenom v rychlosti, potřebuju pomoct. Možná mě pošleš do háje, ale musím to risknout.“ Držel jsem telefon u ucha a přemýšlel co říct.

„Ty seš takovej kretén, víš to?“ řekl jsem, protože to bylo v ten moment jediné, co jsem z pusy dokázal vypustit.

„Jo, vím to. Byl jsem chamtivej, chtěl jsem hodně peněz, aby se měla rodina dobře, ale ten hajzl politická, ten mě potopil. Vzal prachy a teď dělá, že se stal obětí a že jsem ho já uplácel. On je ten chudinka a já jsem ten hajzl. Proto jsem vzal dráhu, abych ušetřil Veroniku s dětma. Jsem v prdeli kámo.“ Najednou mě bral vztek. Je to kamarád, je to někdo, komu jsem ještě před pár minutami chtěl pomoci a teď mám vztek a nejraději bych ho praštil, aby si uvědomil, co provedl.

„Kde seš?“ zeptal jsem se i když mi bylo jasné, že tu bude obava z odposlouchávání, ale jinak mu pomoct nemůžu.

„Najdeš mě na startu.“ Jo, nezapře se. Moc dobře totiž ví, že přesně znám, kde je start. Start našeho posledního závodu.

„Jasný, vím kde tě najdu. Drž se,“ a položil to. Bylo mi jasné, že musím vyrazit hned, Praha není za rohem.

Leoš chodil tmavou uličkou. Bylo něco kolem jedenácté večer a stromy lemující cestu tmu ještě zdůraznily. Tma byla jeho nejlepším kamarádem. Kmeny stromů mu poskytly úkryt. Každé zapraskání ho děsilo a připadal si jako malý kluk, když se bál bouřky. Vzpomínal na doby, když mu bylo deset a při bouřce se schovával pod postel. Vzal si tam peřinu, aby mohl usnout a máma se pokaždé ráno lekla, když ho nenašla v posteli. Teď to bylo stejné. Jako by čekal, až přijde hrom. On zatím čekal, až se konečně objeví Alan.

Jel jsem na místo setkání s Leošem. Byla jedna hodina ráno a já mu nemohl ani napsat zprávu, že už tam brzy budu. Měsíc byl v úplňku a já se vžíval do Leoše, jak mu tam asi je. Přesně si pamatuju tu alej, kde stromy zakrývaly nebe a slunce tam prakticky nedostalo jediný paprsek. Po cestě jsem poslouchal rádio, když náhle přišla mimořádná zpráva. Ten zmetek politická, řekl jsem si, když ženský hlas promluvil o jeho náhle rezignaci. Byl jsem jak opařený a civěl s otevřenou pusou. Že by měl chlapec špatné svědomí? Napadlo mě, když jsem přijížděl do míst, kde se máme sejít. Zaparkoval jsem a šel do aleje. Šel jsem po cestě k místu, kde jsme každý rok zahajovali sezónu dálkového běhu.

„Alane, tady,“ ozval se ze křoví z levé strany cesty šeptající hlas vyděšeného Leoše.

„No čau, kámo, rád tě vidím.“ řekl jsem a přátelsky ho objal, když v tom se ozvalo praskání větví ze všech stran.

„Policie,“ ozval se křik a během vteřiny okolo nás stálo asi deset ozbrojených policajtů v kuklách.

„Promiň, nemohl jsem jinak. Fakt, omlouvám se. Lepší teď, než kdyby tě našli sami. Bylo by to ještě horší. Slyšíš mě?“ Křičel jsem na něj, když ho odváděli s rukama spoutanýma za zády.

„Seš hajzl!“ odsekl a já se mu vůbec nedivil. Asi bych udělal to samé, kdyby to bylo obráceně.

Nejhorší noc v mým životě. Podrazit svého nejlepšího kámoše… Viděl jsem to ve filmech, ale nikdy by mě nenapadlo, že to budu muset sám podstoupit.

Zůstal jsem v aleji sám, seděl jsem na lavičce a vybavovaly se mi vzpomínky, jak jsme závodili, jak jsme společně trávili službu, jak všechno bylo perfektní. Až do teď. Každá maličkost měla svou minulost.

Když se začalo rozednívalo, vstal jsem a měl potřebu projít si tu naši trasu závodu, až jsem došel do tunelu. Dlouhý tunel, kde jsme každý závod napsali vzkaz. Jeden jsem ještě našel.

ALANE, ALANE, LEOŠ SKÁČE NA LANĚ!

Pokaždé to byla nějaká šílená hláška. Tahle byla ultra ulítlá, ale bylo to to naše. Byl to náš příběh.

Ten jeho možná končí, ale třeba se stane zázrak… třeba…